Právě jsem pro dnešek zabalila board, na icq si tak trochu píšu s Míšou a mám dobrou náladu. Ne nějakou živou, veselou...takovou pomalou, zasněnou, zvláštní...ale cítím se strašně dobře. 
Poslouchám Stick with you...je strašně zvláštní, jak ten čas ubíhá...do téhle písničky jsem se zamilovala loni v Anglii...už to bude rok. Ležela jsem na posteli v hotelu v Londýně a dívala se na klipy...a tenhle a pak ještě First day of my life od Mel C jsem si zamilovala. Ach bože, v Londýně bylo krásně. Byla jsem tak plná plánů, představ...snů. A měla jsem sílu dokázat všechno. Však jsem se taky po návratu nemohla pěkně dlouho vzpamatovat. I když, dá se za vzpamatování považovat, že jsem zapadla zpátky do apatického stereotypu? Jak já jsem při návratu brečela...Napřed mi bylo úzko na lodi, když jsem za sebou nechávala Dover...a pak při přejezdu hranic s Francií už mi stýkaly slzy. Seděla jsem tam s hlavou na okně autobusu a tekly a pomalu kapaly dolů...a já poslouchala Robbieho a kašlala na ostatní...Taky jsem tehdy strašně nenáviděla Česko...to se mi nikdy nestalo...ten pocit byl tak silný...
Až teď si uvědomuju, že jsem tam v Anglii nechala část sebe. Tu, nejkrásnější, kterou sama tak miluju. Tu, která sní s otevřenýma očima, plnou ideálů, nadšenou i okouzlenou, dětsky nevinnou...a strašně hlubokou. Tu, která umí žít a psát a smát se i plakat. 
Občas se ozve i tady...na malý okamžik...a pak je pryč. Je tam...v Londýně...možná pod Big Benem...nebo si zrovna vyjela po Temži...nebo je na výletu do Windsoru? Já nevím...ale je tam a čeká na mě. 
A dokud na ni nezapomenu a budu o ni bojovat, pak mám naději.