Jacques Prévert



Hyde Park.


Stejně jako moře, které řádí po libosti
milují se tady milenci až do sytosti


Nikdo se jich neptá
jste tu na noc nebo na chvíli
poletují volně jako motýli
v pokojíku mechovém a sametové zeleném


V parku pana Jekylla a Hydea
veřejném ráji slyšíš ať je noc či den


Devil save the Dream.

Právě jsem pro dnešek zabalila board, na icq si tak trochu píšu s Míšou a mám dobrou náladu. Ne nějakou živou, veselou...takovou pomalou, zasněnou, zvláštní...ale cítím se strašně dobře. 
Poslouchám Stick with you...je strašně zvláštní, jak ten čas ubíhá...do téhle písničky jsem se zamilovala loni v Anglii...už to bude rok. Ležela jsem na posteli v hotelu v Londýně a dívala se na klipy...a tenhle a pak ještě First day of my life od Mel C jsem si zamilovala. Ach bože, v Londýně bylo krásně. Byla jsem tak plná plánů, představ...snů. A měla jsem sílu dokázat všechno. Však jsem se taky po návratu nemohla pěkně dlouho vzpamatovat. I když, dá se za vzpamatování považovat, že jsem zapadla zpátky do apatického stereotypu? Jak já jsem při návratu brečela...Napřed mi bylo úzko na lodi, když jsem za sebou nechávala Dover...a pak při přejezdu hranic s Francií už mi stýkaly slzy. Seděla jsem tam s hlavou na okně autobusu a tekly a pomalu kapaly dolů...a já poslouchala Robbieho a kašlala na ostatní...Taky jsem tehdy strašně nenáviděla Česko...to se mi nikdy nestalo...ten pocit byl tak silný...
Až teď si uvědomuju, že jsem tam v Anglii nechala část sebe. Tu, nejkrásnější, kterou sama tak miluju. Tu, která sní s otevřenýma očima, plnou ideálů, nadšenou i okouzlenou, dětsky nevinnou...a strašně hlubokou. Tu, která umí žít a psát a smát se i plakat. 
Občas se ozve i tady...na malý okamžik...a pak je pryč. Je tam...v Londýně...možná pod Big Benem...nebo si zrovna vyjela po Temži...nebo je na výletu do Windsoru? Já nevím...ale je tam a čeká na mě. 
A dokud na ni nezapomenu a budu o ni bojovat, pak mám naději.